JAK SE DO LESA VOLá, tak.

Lesy; jedni míní, že jich máme málo, pro druhé je to ažaž. Ač se rozloha lesů mírně zvýšila (2,66 milionu ha), jsme v lesnatosti pod průměrem zemí EU. Jedni obhajují umělé monokultury smrku, druzí chtějí vrátit dřeviny podle vůle přírody. "Stav Šumavy, Krušných hor, řádění kůrovce, polomy naznačují, že se s lesy dělalo cosi špatně, ale- Ona se s nimi nemazala ani historie," říká

prof. Ing. Josef Fanta, přední český lesník a ekolog.

* Česku vládne smrk. Je vůbec našinec?

Jde-li o smrk ztepilý, pak ano, ten je v České republice doma. Ale zrovna tady u Berounky nemá co dělat. Jsme v nížině, nějakých 235 metrů nad mořem, a on je horská dřevina

* - ale ty tři krásné v zahradě u sousedů mají dvacet metrů.

Čekám, kdy je vítr vyvrátí a  padnou mi na střechu. (smích) Smrk má povrchový, mělký systém kořenů, čímž je celkem labilní. Hlavně potřebuje vláhu v půdě nebo v ovzduší, ideálně v obou. Což je kde?

* V Jeseníkách byl identifikován nejstarší smrk ztepilý u nás, pamatuje Jagellonce a je mu 490 let.

Ano, to jsou pro něj ideální místa - vysoko v horách nebo v hlubokých stržích, kam přijde málo slunce a je tam chladno.

* Lidská ruka s druhy stromů -kvůli expanzi a ekonomickým zájmům na těžbě dřeva - míchala. Vysazovaly se proti přírodě tam, kam nepatří.

To je fakt, ale nepředbíhejme. Ve 250 metrech nadmořské výšky je ideální prostor pro dub, habr, ve vyšších polohách by měl růst buk, který by ještě výš převládl. U rozšíření dřevin existuje výšková členitost, každá dřevina má jiné ekologické vlastnosti a potřebuje odlišné místo i podmínky. Zmíněný dub žádá třeba hodně světla a tepla.

* "Zasedací pořádek" jim určil kdo?

Ten se ustálil v poledové době, kdy do našich končin cestou přirozenou namigrovaly všechny dřeviny. Nahoře byl ledovec - třeba v Krkonoších, v tamních karech, na vrcholových plošinách se usadila arktoalpinská tundra, jejíž zbytky tu existují dodnes. Pod ní pásmo kleče, poté náš známý smrk, směrem níž smíšené porosty smrku s bukem, ve střední poloze se k nim přidala jedle. Nejníž se usadil dub, habr a až dole v lužních lesích olše, topol a jasan.

* Jenže.

Když se v krajině objevil člověk, začal vše měnit a uzpůsobovat svým potřebám. Nejdříve se moc nelišil od zvířat, ale časem. Lovci a sběrači byli ještě klidnou součástí ekosystému, ale zemědělec, který přišel tak před 5000 lety, už přírodu proměnil. To ruku v ruce s tím, že lidí přibývalo.

* A začalo kácení lesů?

Některé části se mýtily. Pak víc a ještě. Až došlo k situaci, kdy u nás bylo lesů bytostně málo.

* Kdy?

V západní Evropě to začalo dříve než u nás, už ve 13. století. Ve středověku se s lesy zacházelo nahodile, bez pravidel. Vše záviselo na osvícenosti panovníka, majitele či správce, v počátcích se kácelo bezmyšlenkovitě, podle potřeby. Jinými slovy, spíše se plenilo, a tím se začala měnit rozloha lesů a jejich přirozená skladba.

* Bytostně málo lesů je kolik?

Nejde říct, že na jedince je třeba x hektarů, to je v každé zemi jinak!

* Jinak. Co se dělo a proč?

Lidé dřevo potřebovali jako otop, ale lesy měly i ustoupit jejich políčkům a příbytkům. (192] propos též dřevěným. A záhy přišel průmysl; dobývaly se rudy a ty bylo třeba zpracovat, tavit. Jedinou surovinou umožňující jejich tepelné opracování bylo ve středověku dřevo v podobě dřevěného uhlí, stejně bylo nutné k vyztužení dolů, kde se horniny kutaly. Navíc vznikala města: ze dřeva se stavělo, vyráběl se z něj nábytek. Ve střední Evropě nastala v 17. století s dřevem krize.

* Lesy u nás zmizely?

Ne zcela, ale z okolí měst výrazně. O té době se mluví jako o první energetické krizi. Západ nás předběhl, tam.

* Tam se klepali zimou už dřív.

Studoval jsem ty věci ve Flandrech, v dolním Sasku, Nizozemsku, kam se při migraci dřevin dostal dub, buk. Ty tam ale člověk, pro něhož zde bylo příznivé klima, zlikvidoval. Na místě lesů se uchytila jen náhradní vegetace jako vřes (Holandsko, Sasko), stromy ztratily příznivé podmínky. Na vřesovištích lidé začali pást ovce, které časem poškodily i porosty vřesu tak, že nemohl regenerovat, a najednou tu byly pískové pláně. Na nich se daří jen borovici.

* Na strukturu lesů u nás měly vliv i klimatické podmínky.

A ty se střídaly; chvíli teplo, chvíli zima. V 9. století bylo hodně teplé období - asi o tři stupně více, než máme dnes. To přispělo i ke stěhování národů! Podobně teplý čas nastal ve 13. a 14. století, kdy k nám majitelé panství zvali kolonisty a dávali jim v nižších horských polohách a pahorkatinách prostor, kde mohou klučit les, usídlit se a užívat půdu. Toho využilo mnoho lidí z německy mluvících zemí: ze severu Alp, Duryňska, Porýní.

* Našinec se do lesů nehnal?

Ne. Původní slovanští kolonisté osídlili především úrodné roviny a údolí řek. Nicméně v první polovině středověku jsme byli i díky zásobám dřeva bohatá země. Ale v 15. a 16. století došlo opět k ochlazení; hovoří se o malé době ledové, která končila začátkem 20. století. Od toho času se otepluje, a to i naší vinou. Klimatické změny, které vždy ovlivnily skladbu dřevin, mají dnes dvě příčiny: přírodní kolísání klimatu a civilizační oteplení - umělé nasycování vzduchu CO2.

* Která místa dostala zabrat?

Písemné doklady z 16. století naznačují, že už v pobělohorském čase se toto týkalo středních Čech, Krušných hor, Krkonoš, Orlických hor, okolí Českého Krumlova, ale i Královského hvozdu na Šumavě.

* Stav svých lesů v 17. století panovník neřešil? Nesázel?

Naznačím situaci na Kutnohorsku v této době: kutnohorské stříbrné doly jsou v rozmachu, ale jejich okolí je už odlesněné. Kde vzít další dřevo? Královská komise dělá průzkum a zjistí, že Krkonoše mají pěkné lesy a dřevo odsud by se do Hory dalo dopravit plavením po Labi. Táž komise vypracuje plán těžby dřeva a jeho dopravy po vodě do Starého Kolína, kde se z něj pálí dřevěné uhlí na tavbu. Jím se docílilo teplot až 1400 stupňů!

* Výsledek?

Za padesát let byly střední a východní Krkonoše holé.

* Kdo tam těžil?

Zase pozvaní kolonisté. Z Tyrolska. Západní Krkonoše ten nájezd přežily. Odtamtud se dříví do Kolína plavit nedalo. Po vytěžení lesů v Krkonoších byla těžba přemístěna do Orlických hor. Leč na vzniklých holinách se nevysazovalo nic, tenkrát se les nepěstoval.

* Ale Karel IV. v zákoníku Majestas Carolina zakazuje kácet v královských lesích stromy mimo souše a vývraty.

To chtěl! Majestas ale neprošel, neboť jej česká šlechta odmítla. Ovšem značí to, že stavu lesů si byl osvícený panovník vědom. Nicméně ony toulavé těžby pokračovaly.

* Les se naštěstí umí obnovit sám.

Ano, ale tehdy měl šance jen někde, protože se v něm často pásl dobytek, který nežere jen trávu a byliny, též i zmlazení - malé stromky. Především koza; té chutnají mladé buky, duby. S její pomocí jde obnova lesa pomalu. (smích)

* Když to les zvládl, obnovoval se ve stejné kvalitě?

To bylo různé. Záleželo na podmínkách i dřevinách, které zůstaly v okolí a poskytly semeno. Každá dřevina má jinou strategii zmlazování. Smrk má malá semínka s křidélkem, takže je vítr může roznášet daleko. Podobně snadno se šíří bříza, ale co buk? Bukvice spadne na zem a roznést ji může jen holub nebo myš. Ještě komplikovanější to má žalud. U buků a dubů hrál v nížinách roli i fakt, že se tehdy v lesích pásla prasata, která se živila bukvicemi a žaludy. Přirozená obnova těchto dřevin tím byla omezena.

* Kdy se lesům od těžby odlehčilo?

V Anglii a Sasku to bylo právě koncem 17. století, kdy už se u nich povrchově těžilo uhlí a nebylo třeba tolik dřeva na otop. To nás teprve čekalo. Vrchní saský hejtman Hans Carl von Carlowitz sepsal jako první roku 1713 v Sylvicultura Oeconomica (Hospodářská zpráva a přírodu respektující pokyny k pěstování divokých stromů) návod, jak uměle zakládat lesy, aby obnova na odlesněných místech netrvala dlouho. Šlo o recept na trvale udržitelné lesní hospodářství: ". abychom neutrpěli škodu, na místě, kde se les vykácel, je třeba dbáti, aby zase rostlo mlází." Měl zkušenost z Krušnohoří.

* Řešili už druhovou skladbu lesa?

Jsme u jádra trablu, který se táhne dodnes. V 18. století se přišlo na to, že různé dřeviny jsou i různě použitelné, že odlišně dlouho rostou, mají jiné vlastnosti. Nejrychleji rostou jehličnany. Konkrétně smrk či borovice. A protože tu bylo stále chladné klima, jehličnanům se dařilo, tudíž se všude vysazoval smrk. V té době nevěnovali pozornost třeba jedli.

* Kde se smrku nedařilo?

V sušší písčité půdě. Tam je doma borovice, která má hluboký kořenový systém až do deseti metrů a dokáže si tím "dojít" pro vláhu, pro vodu. Smrk, jak jsem zmínil, má kořenový systém plochý. V posledních 250 letech se zavedl systém lesního hospodářství zaměřený na pěstování těchto dvou druhů: šlo o to pěstovat rychle mnoho dřeva.

* V tom není moc ekologie.

O té se toho zprvu moc nevědělo. Jde o vědu, která vznikla ve druhé polovině 19. století. Je to obor, zaměřený na studium vztahů mezi přírodním prostředím a druhy flóry a fauny, ale i vztahů mezi jednotlivými druhy navzájem. Některé si totiž pomáhají, jiné si konkurují- Než se začalo pohlížet na les nejen z hlediska produkce dřeva, ale i oněch vztahů OE kde se lesu dobře daří, kde ne OE, uběhla dlouhá doba.

* Ostřílení lesníci to nevěděli?

Výjimky ano. Bavorský lesník Karl Gayer už ve druhé polovině 19. století prohlédl, že smrkové monokultury nejsou odolné vůči větru. Věděl, že smrk není pevně ukotven a stačí, aby zafoukalo silněji, a on bude mít v revíru polom i velkou ekonomickou ztrátu. Dál sice sázel smrky, ale jen jako příměs ve smíšeném lese. V  pahorkatinách pěstoval smíšené porosty s  bukem, smrkem a  jedlí, které byly odolné, netrpěly větremPodobní odborníci už tehdy byli, ale nemohli se prosadit proti sílícímu čistě ekonomickému myšlení 19. a 20. století. Průmyslová revoluce velela: víc a víc! To se lesnictví nevyhnulo. V celé střední Evropě.

* U nás nebyli moudří lesníci?

- ale ano, profesor Sigmond v Praze nebo profesor Konšel, který založil ve 30. letech při lesnické fakultě v Brně Masarykův les, pokusný lesní závod, kde se dřeviny pěstovaly podle vůle přírody. Nebo lesní rada Konias zavedl na Opočensku podrostní hospodářství a podařilo se mu vytvořit smíšený kvalitní nestejnověký les.

* Vzdor tomu se ustálil model: vyrovnaná produkce dřeva OE vyrovnaný příjem.

Bohužel. A ten model se v lese drží jako dnes kůrovec v těch letitých smrcích.

* Smrkový les je u nás stereotypně ukazován jako krásná idyla, hlavně v  pohádkách. Tam princ o habr nezavadí

Smrkový les vypadá upraveně, že? Tomu obrázku jsme uvykli, i díky atmosféře, která ho léta v pozitivním světle udržovala.

* Ale?

Teď se vše začíná měnit. Vidíme, že monokultury jsou i sebezničující. Už jako kluk jsem ve 30. letech chodil s dědou-hajným po lese a na stromy jsme mazali speciální lep, protože se ve smrkových monokulturách usadila mniška. Můrka, která naklade vajíčka do země, do humusu, z nich se vylíhnou housenky a ty lezou po kmeni do koruny, kde se živí jehličím; když jich je mnoho, dokážou strom zlikvidovat. Uschne. Na ten náš lep se při šplhání housenky přilíply, my je sbírali a likvidovali- V té době bylo mniškou postiženo 834 000 hektarů lesa. Obrovská rozloha! Mniška napadla hlavně lesy v pahorkatinách.

* Lesy se asi musely vykácet.

Pochopitelně. Ale na jeho místo vysázeli opět smrk! Když tam jdu dnes, vidím, že kořeny těch stromů jsou napadeny hnilobou, která proniká do kmene. V jejich nábězích roste václavka- jednoduše, až přijde silný vítr, půjdou dolů. Další věc: za války u nás nacisti těžili množství dřeva OE to dřevo se neodkorňovalo, čímž jsme si napěstovali kůrovce. Jeho rozšíření pomohlo i velké sucho v roce 1947. Výsledkem byly sežrané celé smrkové porosty. Za ně se nasázel opět smrk. Kdo se dnes diví, že máme u  nás tolik kůrovce? Napěstovali jsme si ho ve smrkových monokulturách.

* O potřebě smíšených lesů mluvili lesničtí profesoři už po druhé válce.

Marně. Byli umlčeni. Já po studiu působil ve výzkumu v Opočně, kde jsme rozpracovávali program přeměn stejnověkých smrkových monokultur na smíšené porosty, navazoval na dílo rady Koniase. Jenže v 60. letech řekl ministr lesního hospodářství: k čemu ekologie lesa? Tu nepotřebujeme; my potřebujeme kubíky dřeva! A  byl konec s  přeměnami. Abychom byli korektní, některé západní země měly podobné problémy s borovicí.

* Kde se starají o lesy nejlépe?

Potřebu nového přístupu pochopili v Německu, Švýcarsku, Dánsku, Holandsku, Belgii už koncem minulého století. Lesníci si tam tehdy uvědomili, že dochází k oteplení klimatu, což bude mít pro lesy ve střední Evropě důsledky. Oni neberou ekologii jako třešničku na ekonomickém dortu; vědí, že s oteplováním se lesy mění, že některé dřeviny oteplení neunesou. Což se v současnu děje zejména u smrku. A to se u nás zvýšila teplota oproti dlouhodobému průměru zatím o necelý stupeň.

* Krkonoše, Šumava, Krušné hory

Když jsem odcházel do zahraničí v  sedmdesátých letech, byly Krkonoše pokryté lesem. Když jsem se po revoluci vrátilstahektarové holoseče po stromech odumřelých vlivem kyselé depozice mě uzemnily. Sehnal jsem v Nizozemsku finanční pomoc na jejich obnovu a záchranu národního parku. Naštěstí si lesy v  národním parku zachovaly regenerační schopnost; zmlazovala se tam osika, břízy, jeřáb, smrk. Ale bylo třeba pomoci OE ne ovšem vysazováním tisíců smrčků v řadách, ale dosadbami buku, jedle, javoru a dalších původních dřevin. Povedlo se. To náprava v Krušných horách postupuje pomalu. Tam se od 70. let používaly technické postupy, náhradní dřeviny, vápnění OE s malým úspěchem. Za řadu škod na obnově lesa v té oblasti může i přemnožená zvěř.

* Mělo by se i jinde postupovat jako v Krkonoších?

Už se to dělá. Třeba na Šumavě, postižené v minulosti větrnými polomy a  kůrovcem. České lesnictví nadcházejícího století musí být jiné. V minulém století se sice vypěstovalo velké množství dřeva, ale výsadbami monokultur smrku se lesy destabilizovaly. Smrk se vysazoval i  v  nížinách, kde není doma. V suchem a větrem poškozovaných monokulturách vznikají příznivé podmínky pro rozmnožování kůrovce a dalších škůdců... Současná kalamita v  Jeseníkách se vymkla kontrole a šíří se po severovýchodní Moravě. Kůrovcovou kalamitu toho rozsahu jsme tu neměli, odhaduje se, že přišla na miliardu korun. A konec není v dohledu. Podobný vývoj hrozí na Českomoravské vysočině či v jihozápadních Čechách.

* Změna hospodaření v lesích.

Pro zvýšení stability lesů se musí jejich druhová skladba přizpůsobit přírodním podmínkám. Do našich nížin patří listnaté lesy; hlavní dřevinou tam bude dub. V pahorkatinách buk. Do nižších horských poloh patří smíšené lesy buku, jedle, smrku a dalších dřevin. Smrk bude tam, kam přirozeně patří; v horách. Novému druhovému složení lesů se musí přizpůsobit i styl hospodaření. Už žádné rozlehlé paseky a výsadba jedné dřeviny, půjde o hospodaření přírodě blízké, které bude brát ohled na přírodní podmínky a biologickou diverzitu lesa.

* V zahraničí už to funguje?

Ano. Vlády zemí EU vzaly zasvé doporučení Evropské komise a pracují na změnách. Česká vláda přijala dokument "Strategie adaptace na klimatickou změnu v podmínkách ČR" a ministerstvo životního prostředí projednalo návrhy adaptací se všemi rezorty. Na jejich základě byl zpracován "Plán adaptačních opatření do roku 2030", je třeba i nový lesní zákon.

* Tohle lesům pomůže?

Určitě. Kvůli pěstování co největšího množství dřeva se evropské lesnictví odchýlilo od přírodní podstaty a na tu chybu dnes doplácí... Lesy budou více smíšené, pestřejší, a tím stabilnější, změna prospěje širší krajině. Smíšené třeba zadržují více vody než smrková monokultura a voda je krev krajiny! Ony lesy podpoří i biologickou diverzitu a není pochyb, že vše prospěje i lidem. Lesníkům a  těm, kdo v  lese pracují, i  všem, kteří chodí do lesa na výlety, za odpočinkem. Bohatší les, bohatší zážitky. Les není fabrika na dřevo: pomáhá žít, dotváří krajinu, dává přístřeší zvěři.

* Dřeviny mizejí kvůli těžbě, kůrovci- ale i módě.

Máte-li na mysli to, že lidé z venkovských zahrad (a okolí) vytěsňují ořešák, protože jeho listí je pro ně problém, že se zbavují dopředu kaštanů v obavě před klíněnkou nebo že jilmy vyšly z módy, pak ano. Ale není to tak fatální, i když zahrada u lesa plná tújí OE což je dnes móda OE přirozená není.

* Topol se také moc nesází. Patří jen na Císařskou louku?

Patří do lužních lesů, potřebuje vláhu stejně jako vrba, která je víc doma u té řeky- Škoda že jsme smrkovými monokulturami vytěsnili jedli, té máme v lesích málo (1,5 %), přitom jde o zajímavý strom s kvalitním dřevem. Jeho semenáčky ale potřebují stín, ty slunná paseka zničí. Postupným odrůstáním žádá jedle stínu méně. A když mluvíme o úbytku, je třeba říci, že tu ubylo i modřínů, které jsou doma ve vyšších místech Alp, Karpat, ale i v Jeseníkách. Rozhodně ne v Krkonoších nebo na Šumavě. Též vymizel tis coby příměs podrostu listnatých lesů.

* I zdejších Karlštejnských?

Tis je jedovatý a lidé ho vysekávali, aby se jím neotrávila jejich hospodářská zvířata. Udržel se jen na nepřístupných místech, ale vrací se.

* Podobné návraty znají i jinde?

Ve Finsku a Švédsku byla před 50 lety plevelnou a  trochu otravnou dřevinou bříza. A dnes? Trochu si s ní pohráli a její dřevo se stalo světově vyhledávané pro nábytkářský průmysl

* Zpět k návratům; u vchodu do domu vám roste semenáč jedle.

Zabloudil mezi lidi, vyrostl ze semínka, které sem zanesl vítr. Pěkně se mu tady na severním svahu pod brdskými hřebeny daří, ale na jaře ho vyzvednu a vysadím do lesa pod Hvíždinec, Hvíždismerglova@tam patří.

***

Lovci a sběrači byli ještě v klidu, ale zemědělec přírodu proměnil. Prof. Ing. Josef Fanta, CSc. Ý 3. července 1931 v Kolíně u vystudoval Lesnickou a dřevařskou fakultu ČVUT Praha u od roku 1954 působil ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti Opočno, vedl výzkumný program Přeměny smrkových monokultur na smíšené porosty u počátkem 60. let připravoval zřízení Krkonošského národního parku; poté byl prvním náměstkem ředitele parku u v 70. letech musel z KRNAP odejít, odmítl "bratrskou" pomoc zemí Varšavské smlouvy u několik let pracoval jako zahradní dělník bez kvalifikace u v roce 1977 emigroval do Nizozemska u v Nizozemsku pracoval v Institutu pro výzkum krajiny a lesa, byl jmenován profesorem oborů ekologie krajiny a ekologie lesa na univerzitách v Amsterodamu a ve Wageningenu u přednášel i na dalších univerzitách u v Nizozemsku se stal uznávanou lesnickou kapacitou a získal ocenění nizozemské královny: je důstojníkem Oranžského řádu u po revoluci roku 1989 se vrátil a organizoval obnovu krkonošských lesů zničených kyselou depozicí u autor řady publikací, knih; přednáší na VŠ v Česku u roku 2007 obdržel Cenu ministra životního prostředí za rok 2006 za celoživotní přínos ochraně přírody a vědecké ekologii

Instinkt | 21.12.2017 | Rubrika: Styl rozhovor | Strana: 74 | autor: Michaela Šmerglová