Napsali o nás
 

Lidé jižní Moravy

09.10.2018
Stálí čtenáři našeho časopisu jistě zaznamenali, že jižní Morava patří k našim nejčastějším redakčním cílům. Má to několik
důvodů. Zaprvé, je to naše rodiště, místo našeho současného působiště. Zadruhé, v celostátním měřítku patří region po Praze
k druhému nejnavštěvovanějšímu cíli domácí turistiky. A zatřetí – jižní Morava je prostě krásná. Tentokrát jsme se ovšem
rozhodli neopěvovat vinohrady, barevné kroje nebo impozantní památky. Rádi bychom vám přiblížili několik známých i méně
známých Jihomoravanů. Lidí, kteří kraj utvářeli a utváří stejně jako malebná krajina nebo města se svou historickou i moderní
architekturou.
Synáček Masaryk
Ještě předtím, než se možná nejslavnější Jihomoravan stal obdivovaným a respektovaným tatíčkem Masarykem, byl docela
činorodým synáčkem.
Narodil se roku 1850 v Hodoníně. Pokřtěn byl ve zdejším kostele sv. Vavřince a na místě domku, kde se narodil, stojí od konce
devatenáctého století školní budova, kde sídlí v současnosti střední uměleckoprůmyslová škola.
Masaryk byl rodilý Čechoslovák – matka Terezie Kropáčková pocházela z Hustopečí, otec, panský kočí, ze slovenských Kopčan
(ponechme stranou fámy, podle kterých byl Masaryk synem bohatého hodonínského statkáře nebo dokonce samotného
rakouského císaře).
Jako dítě pobýval malý Tomáš se svými rodiči hned na několika místech jižní Moravy – v Mutěnicích, Čejkovicích, v Čejči nebo
Kloboukách u Brna. Nižší reálku navštěvoval v Hustopečích. Masaryk krátce, ještě jako třináctiletý chlapec, zastával funkci
učitelského pomocníka v hodonínské a čejkovické obecné škole. Ve Vídni se učil zámečníkem, potom v Čejči kovářem. Jeho
inteligence a zvídavost ho ovšem předurčily ke kariéře vzdělance. Ve studiu to ovšem neměl poněkud zásadový chlapec
jednoduché. Z brněnského gymnázia byl pro neshody se svým poněmčeným profesorem prakticky vyhozen a studia musel
paradoxně dokončit ve Vídni, kde také posléze vystudoval na univerzitě filozofickou fakultu.
Ucelenou expozici o životě Tomáše Vlastimila Garrigua Masaříka Masaryka (všechna tato jména náš první prezident v průběhu
svého života užíval) najdete v jeho rodném Hodoníně – v muzeu nesoucím Masarykovo jméno. První Moravané
Přišli sem asi před třiceti tisíci lety. Přišli neznámo odkud a po několika tisíciletích tam zase odešli. Přesto zanechali na území
jižní Moravy světově významnou stopu.
O kom je řeč? O prvních lidech moderního typu, jak jim dnes říkáme. O našich předcích.
O lovcích mamutů, jak je nazval i Eduard Štorch a několik generací kluků tím přenesl na čas do pravěku.
Kdyby měl pan učitel Štorch k dispozici dnešní poznatky ze života pravěkých lidí, asi by titul jeho knihy musel znít Lovci zajíců.
Představy o obřích jámách „vykopaných“ v trvale zmrzlé půdě a tupých mamutech mířících v pusté krajině neomylně přesně do
nastražených pastí už vzaly za své.
Jak tedy žili lidé – ano, říkejme jim z úcty k jejich těžkému životu – lovci mamutů na jihu Moravy? Možná ne zas tak primitivně, jak
jsme si mysleli. Nebyl pro ně problém rozdělat a udržovat oheň. V něm nejen pekli a dusili maso a jiné potraviny (asi by se divili
dnešní módě syrové stravy – raw food), ale také vytvrzovali dřevěné nástroje a zbraně a výrobky z hlíny. Jejich umělecké
výtvory překonávají věhlas Michelangela nebo Rodina, i když tady musíme přiznat vliv „pravěkého marketingu“.
Pravděpodobně nechodili jen v těžkých, hrubě vyčiněných kůžích jeskynních medvědů. Před chladem je chránil oděv šitý z
jemných kožešin menších zvířat, ale zřejmě uměli již tkát vlákna – rostlinná – a to konkrétně z kopřivy. Svůj oděv také bohatě
zdobili. Obydlí, která si stavěli, neměla daleko k jurtám, dodnes využívaným k životu mongolskými pastevci i alternativními
českými herci. A uspořádání jejich sídel svědčí o vyspělosti tehdejšího „urbanismu“, kdy osady využívaly terénu k dostupnosti
přírodních zdrojů jako voda a potrava, ale jejich uspořádání naznačuje i jisté sociální uspořádání obyvatel.
Sídliště pravěkých Jihomoravanů kolem Pálavy jsou světovým unikátem. Jejich historický i aktuální výzkum je strhující
dobrodružství, stále o mnoha neznámých. Pokud vás toto období lidských dějin zajímá, pak vaším dalším cílem musí být
unikátní Archeopark Pavlov pod Novomlýnskými nádržemi. Modrá je dobrá…
…pochvaluje si v písničce Ondřej Hejma naši planetu, ale stejně tak mohl opěvovat modrotisk. Textilní techniku, bez které se
naše babičky neobešly a nad níž dodnes jihne nejedno srdce českých a hlavně moravských hospodyněk.
V našich zemích dnes úspěšně fungují pouze dvě dílny, kde modrotisk vyrábí, lépe by bylo říct: tvoří, tradiční ruční technologií.
Pojďte s námi na exkurzi do jedné z nich – do Olešnice nedaleko Kunštátu, do rodiny Danzingerových.
„Náš rod barví plátno už několik generací,“ vítá nás Jiří Danzinger starší v malém království modrotisku a vysvětluje, kterak jeho
praděda k barvířství přišel. „Přišel, spíše se přiženil v roce 1849 do staré barvířské rodiny. Kdybychom sledovali linii matky, tak
můj syn je už jedenáctou generací barvířů v tomto domě. Když si odmyslíte elektřinu, tak se tady za sto let prakticky nic
nezměnilo,“ říká Jiří Danzinger starší a vede nás do dílny, kde jeho praděda, děda, on sám i jeho syn a dnes už pomalu i vnuk
ručně, pomocí dřevěných forem, potiskovali a potiskují plátno (lněné, později bavlněné) směsí arabské gumy, tzv. rezervou. Ta
vytváří na plátně typické modrotiskové vzory, které zůstanou po obarvení bílé. „Potištěná látka se zaschlou rezervou se pak
ponořila na několikrát do barvy zvané indigo,“ pokračuje pan Danzinger a spouští plátno do staleté kádě s temnou barvou.
„Pak se rezerva slabým octovým roztokem z látky odstraní, látka vypere, vymandluje a je hotovo.“
Zní to jednoduše. Jenže my jsme do několika vět „vmáčkli“ staleté zkušenosti, staleté stroje, formy, tradici. A to jsou právě ty
ingredience, které z ručního modrotisku dělají malý národní poklad. Kroužit podle Habánů
Nebojte se, nebudeme tancovat, ale kroužit kusem hlíny na hrnčířském kruhu a prsty mistrně tvarovat hrnky, džbány, vázy a
misky habánské fajáns. A kroužit a tvarovat za nás bude naštěstí paní Alexandra Kaňovská, která si díky své šikovnosti
vysloužila za keramiku od ministerstva kultury titul Nositel tradice lidového řemesla.
Ale než se podíváme do dílny paní Kaňovské v Dubňanech, povězme si něco o těch, kdo fajáns – jemnou červenohnědou
keramiku pokrytou bílou, neprůsvitnou glazurou – přinesli na Moravu.
O Habánech. Ti byli jako radikální protestanti – novokřtěnci vyhnání z Německa v první čtvrtině 16. století. Žili v duchu o mnoho
let později vzývaného kolektivismu a na jižní Moravu přinesli vedle svých náboženských idejí i cenné zkušenosti z oblasti
řemesel.
Pracovití Habáni prosluli jako vynikající vinaři, nožíři, pláteníci a …keramici.
Jejich tradic se drží i paní Kaňovská. Základem její práce je točení keramiky na hrnčířském kruhu tzv. z volné ruky a ruční
malování tradičních lidových motivů, které obohatili habánskou fajáns na Slovácku. Díky důkladnému studiu staré keramiky
také restauruje nebo vyrábí kopie habánské keramiky pro sběratelské nebo muzejní zájmy.
Keramice se věnuje paní Kaňovská od svých studií na začátku sedmdesátých let na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Odmalička kreslila a modelovala, a přestože v rodině keramika tradici neměla, Alexandra Kaňovská ji založila. Dnes se
práci s hlínou, glazurami a malováním keramiky zabývá i její dcera a syn, do práce zapojila i další členy rodiny.
Jak tedy vypadá taková výroba moravské fajáns? Začíná se od hlíny, na kterou chodí paní Kaňovská do okolí Dubňan. Hlína
se musí náležitě připravit a pak už může, přesně mířeným hodem, do středu hrnčířského kruhu. Paní Kaňovská začínala na
„nožně“ poháněném kruhu, tzv. kopáku, dnes je pohon už elektrický.
Zřejmě nejtěžší část výroby, lépe řečeno tvorby je vymodelování žádoucího a pravidelného tvaru budoucího hrnku nebo až
půlmetrového džbánu jen tlakem prstů, které v tu chvíli připomínají hru na nějaký nástroj. Nepatrný chybný pohyb a tvar
rostoucí před očima se zhroutí. Ale jak ukazuje paní Kaňovská, stačí nějakých čtyřicet let denní praxe, a zdá se, že to jde samo.
No a pak náš džbánek na vzduchu trochu vyschne, poté se ohřeje ve vypalovací peci při teplotě přes tisíc stupňů Celsia a po
vychladnutí si dopřeje koupel v glazovací lázni. Finální barevný „make-up“ dodá výrobkům tu správnou podobu a může se na
trh.
Snadné? Ani ne. Krásné?
Rozhodně ano. Slunce 100%, nadšení 100%
Tyto základní ingredience najdeme na limonádě, kterou nově vyvinuli a nabízejí na levandulové farmě v malé obci nedaleko
Novomlýnských nádrží – Starovičkách. Levandulová pole, která bychom očekávali spíše v Provence než na jižní Moravě.
Kde se tady vzala? Zeptali jsme se rovnou šéfa farmy Stanislava Bízy.
„Pracoval jsem v rodinné firmě na opravy nákladních aut a strojů.
Když rodiče firmu prodávali, věděl jsem, že chci dělat něco svého.
S mým trenérem jsme založili – i vzhledem k mému postižení – chráněnou dílnu. Vedle klasických kompletačních prací, hlavně
pro automobilový průmysl, jsme vysázeli i pole levandule.“ Vysvětlení, jak přešel Stanislav od nákladních aut a kompletací dílů
k levandulové farmě, nás pobavilo. „Měl jsem před očima obrázek svého dědy, se kterým jsem občas jezdil na pole na traktoru,
po obědě si děda lehl na poli pod švestku, říkal jsem si, že to bude takové pěkné, poklidné zaměstnání to zemědělství.“ Dnes
se samozřejmě své původní představě směje i Stanislav. Přestože je vůně levandule opravdu uklidňující, vedení takové bylinné
farmy k moc velkému polehávání pod švestkou nevede. „Práce je pořád hodně.
Hospodaříme v ‚bio – módu‘, nepoužíváme chemii, všechno děláme ručně. Ve farmě je zase zapřažená celá rodina, také dále
zaměstnáváme většinu lidí s nějakým postižením v rámci chráněné dílny, v době sklizně nám pomáhají i fandové a
dobrovolníci…“ Co je ve finále výsledkem práce Stanislava Bízy a dalších lidí na levandulové farmě? Návštěvníky přitahuje
samotná práce s levandulí. Přijíždějí na exkurze, fotí se v typických lánech levandule, mohou ochutnat levandulovou kávu,
zmíněnou levandulovou limonádu, levandulový med i víno s levandulí, odváží si vonné svíčky, oleje a hlavně vonné polštářky,
náramky, pytlíčky.
A ještě jednu věc si odváží. Pocit pohody a dobrou náladu. A není to jen pro léčivé a relaxační účinky levandule, ale především
zážitek z lidí kolem Stanislava Bízy a jejich farmy, zážitek ze slušné a poctivé práce, zážitek ze slunce a nadšení. Jak se létá do
oblak
Občas se na nebi zjeví kometa. Stalo se tak v Brně před několika lety, a přestože údělem komet je zazářit a zmizet, tahle
brněnská svítí čím dál intenzivněji. Řeč nebude o hokeji, jak se mohlo na první pohled zdát, ani o nějakém vítězi talentové
soutěže. Představíme vám krátce příběh mladého muže, který vybudoval během několika málo let prakticky z nuly jednu z
nejrychleji rostoucích společností na světě.
Na začátku příběhu stojí osobní zkušenost studenta, který se v půli studia rozloučil s univerzitou, Olivera Dlouhého (pokud vám
příjmení připomene herce Vladimíra nebo Michala Dlouhého, pak jste na správné stopě, Oliver je jejich nevlastní bratr). Oliver
se vydal s přítelkyní do Portugalska, a protože peněz nebylo nazbyt, místo asi desetitisícové letenky pracně a s potížemi
během několika dní hledal, až vyhledal spojení, které stálo pětinu. A nápad byl na světě. Vyhledávat nejlevnější letecká spojení
pomocí rychlého a výkonného internetového vyhledávače.
Co zní pohádkově jednoduše, samozřejmě snadné nebylo.
Ponechme stranou náročnost algoritmu takového vyhledávače, rizika růstu i dvacetihodinové směny tahounů firmy a podívejme
se na výsledek. V roce 2013 začínala společnost, tehdy pod názvem Skypicker s několika zaměstnanci. Za dva roky bylo
zaměstnanců tři sta a tržby vyletěly na dvě miliardy. Jen o další dva roky dál už je zaměstnanců přes půl druhého tisíce,
doména Kiwi.com, jak se dnes společnost nazývá, zaznamenává denně okolo devadesáti milionů návštěv a tržby se šplhají ke
dvaceti miliardám. Pro většinu z nás nepředstavitelné číslo. Pro zajímavost: této výše nedosahuje ani Česká pošta se svými
více než třiceti tisíci zaměstnanci.
Příběh Olivera Dlouhého a firmy, kterou založil a vede, ještě není zdaleka u konce.
Vedle nápadu, usilovné práce a štěstí mu na svět pomohla ještě jedna důležitá vlastnost, kterou v Oliverovi odhalil jeho mentor
v počátcích podnikání a investor společnosti Jiří Hlavenka – vytrvalost a schopnost řídit, vést. Jeskyně Blanických rytířů
Antické rozměry má příběh mladého sochaře Rolínka.
Antický rozměr měla jeho socha T. G. M. i jeho předčasná smrt. Ale popořádku.
Stanislav Rolínek se narodil na počátku dvacátého století v Bořitově na Blanensku. Jako malý kluk rád kreslil a zajímal se o
umění. Přesto se vyučil čalouníkem, a nebýt tuberkulózy, kterou onemocněl ve svých dvaadvaceti, zřejmě by po něm zbylo
hodně čalouněného nábytku, ale žádná socha. A tak řečeno s velkou dávkou cynismu, díky souchotinám víme, kde spí Blaničtí
rytíři. To kdyby se náhodou objevila potřeba…
Rolínek v sobě, po opuštění nábytkářské firmy, vzkřísil výtvarný talent a nedaleko rodiště vytesal v pískovci husitské sousoší v
nadživotní velikosti. To zaujalo starostu blízkého Kunštátu Františka Buriana. Se samotářským Rolínkem si padli do oka a
Burian připravil Rolínkovi podmínky pro „majstrštyk“ v podobě evropského rekordu. Největší sochu z jednoho kusu kamene na
kontinentu. Během pouhých čtyř a půl měsíce vytvořil Rolínek více než deset metrů vysokou sochu Tomáše Masaryka, jejímuž
odhalení přihlíželo v den desátého výročí republiky na třicet tisíc lidí!
Rolínek si získal uznání a od prezidentské kanceláře stipendium ke studiu na Akademii výtvarných umění. Ve volném čase
pokračoval v práci v umělé jeskyni v Rudce, kterou nechal František Burian vyhloubit pro skupinu impozantních soch
Blanických rytířů. Při práci na hlavní soše – svatém Václavovi – Rolínek bohužel podléhá tehdy nevyléčitelné chorobě.
František Burian ještě sám dokončuje některé ze soch a vytváří sousoší legionářů. Jenže blíží se doba německé okupace a s
ní i doba udavačů a perzekuce. Na základě udání byl vydán příkaz sochu Masaryka zničit, přestože se ji Burian snažil
zakamuflovat zdí a falešným domkem. Zničeno je i sousoší legionářů. Zbývá mohutný čtyřmetrový lev a Blaničtí rytíři.
Areál i odkaz tandemu Rolínek– Burian dnes spravuje v Rudce u Kunštátu Burianův pravnuk s rodinou a věřte, impozantní
sochařské dílo i okolí rozhodně stojí za návštěvu. Rostoucí pomník Postavil si jej významný český lesník Josef Opletal severně od Brna. Lesnický Slavín – hospodářský i rekreační lesní areál plný
odpočinkových a rekreačních míst, palouků, studánek, památníků, exotických dřevin i ukázkového lesního hospodaření.
Než zakotvil v Brně, čekala Josefa Opletala zkouška ohněm v odlehlé části mocnářství, rumunsko-ukrajinské Bukovině.
Sem nastoupil v roce 1887 krátce po absolutoriu Vysoké školy zemědělské ve Vídni. Ve službě u ředitelství lesů
Řeckoorientálního náboženského fondu působil až do roku 1918. Svou kariéru zde zakončil v pozici lesního inspektora,
nejvyšší hodnosti u c. k. lesní správy.
Ačkoliv nám název správního fondu bukovinských lesů může znít podivně, Josef Opletal zde měl na starosti lesy o rozloze více
než desetiny současné zalesněné plochy celé České republiky.
Úspěchy s úpravou a zpřístupněním lesů, které do té doby měly spíš blíže k pralesům, přivedly v nové republice inženýra
Opletala až do funkce generálního ředitele Československých státních lesů a statků. Tady ovšem čestný a přímý Opletal
narazil na houštinu, kterou se mu, na rozdíl od té lesní, nepodařilo proklestit. Houštinu klientelismu, korupce, politických tlaků
na uzavírání nevýhodných smluv a exploatace zejména slovenských a podkarpatských lesů. Než aby se zpronevěřil svým
zásadám, z funkce generálního ředitele odstoupil a stal se profesorem na Vysoké škole zemědělské v Brně , kde vychoval
celé generace lesníků k racionálnímu a citlivému hospodaření. V Brně přišel mimo jiné pod jeho správu i školní lesní statek,
dnešní Školní lesní podnik ve Křtinách , a tím se obloukem vracíme k Lesnickému Slavínu, který zde profesor Opletal
dotvářel až do svých téměř devadesáti let.
Teoretické i praktické práce prof. Opletala ovlivnily středoevropské lesnictví a staly se jedním ze základních kamenů účelného
hospodaření v lesích. Jistě, Jágr je Jágr, ale neškodí si občas připomenout i mistry méně známých, ale možná užitečnějších
oborů. Fenomén jménem Provázek
Původně podle knihy Jiřího Mahena vznikl jako Husa na provázku. Paranoidní husákovský režim Provázek připravil o stranu
ohrožující husu, ale nebyl schopen jej připravit o desetiletí trvající oblibu u diváků i kritiků doma i v zahraničí. I když se o to ze
všech sil snažil.
Fenomén, který má u nás obdobu snad jen v Osvobozeném divadle, Semaforu, možná liberecké Ypsilonce. Kolem mladých
divadelníků se vytvořila v roce 1967 skupina složená i z dalších uměleckých profesí, literátů, filozofů, hudebníků a projekt
neotřelého, multižánrového a experimentům otevřeného divadla mohl začít. Jeho „zlatá q Současná inscenace Divadla na
provázku Kníže Myškin je idiot.
éra“ se datuje do sedmdesátých let. Trojici kmenových režisérů Pospíšila, Tálské a Scherhaufera doplňuje dramaturg Petr
Oslzlý a v hereckém souboru začínají hvězdnou kariéru Bolek Polívka a jeho životní souputník Jiří Pecha, Miroslav Donutil,
Dáša Veškrnová, Jiří Bartoška nebo Karel Heřmánek. Herci žonglují, předvádí akrobatické výkony (termín „nový cirkus“ v
sedmdesátých letech teprve nesměle vznikal ve Francii), zpívají, hrají na nejrůznější nástroje, jeviště se prolíná s hledištěm,
soubor zvládá divoké férie i komorní, intelektuálně náročné studie. S představením Commedia dell’arte získává Provázek
uznání na zahraničních festivalech.
K vrcholům patří také divadelní western z Podkarpatské Rusi – muzikál Balada pro banditu. Vděčí za to výkonům celého
ansámblu v čele s vynikající, živočišnou Ivou Bittovou v roli Eržiky nebo Boleslava Polívky jako židovského obchodníka
Mageryho, ale také skvělé muzice Miloše Štědroně i libretu Milana Uhdeho, v době vzniku hry utajeného veřejnosti.
Jenom výčet dalších inscenací by nám zabral celou stránku – Am a Ea, Pezza versus Čorba, Pohádka máje, Trosečník, Svatba,
Příběhy dlouhého nosu… za dobu více než padesátileté existence divadla jich bylo jistě přes dvě stě. Těšme se tedy raději na
nové projekty brněnské divadelní legendy. Malí velcí tvůrci
Ducha a tvář země, regionu, kraje, formují především tvořiví lidé. Malí i velcí tvůrci. Stavitelé barokních katedrál na náměstích i
drobných kapliček u polních cest. Sochaři monumentů i sošek, které přežijí 25tisíc let. Zakladatelé přehrad i rybníčků na návsi.
Tisíce a tisíce lidí, kteří objevují, uchovávají, budují, vysazují, pěstují, rozhodují nebo „jen“ šíří dobrou náladu a pohodu.
Několik takových jsme Vám představili na jižní Moravě. Lidí, o kterých stojí za to vědět!

Datum: 05.10.2018 , Zdroj: Moje země , Strana: 80 , Autor: Pavel Radosta , Rubrika: Extra příloha: Lidé jižní Moravy