Absolvoval Vysokou školu zemědělskou ve Vídni. Poté působil 25 let v lesnické praxi od adjunkta až po ředitele
lesů a statků, posledně jako lesní rada a ústřední
ředitel velkostatků v Lukově u Holešova. Po r. 1920 byl povolán na Lesnickou fakultu v Brně jako docent ochrany lesů a myslivosti. V r. 1922 jmenován profesorem.
Horlivě budoval sbírky a pomůcky Ústavu
ochrany lesů a myslivosti. Zařadil se do pětice vynikajících profesorů – zakladatelů Lesnické fakulty v Brně.
Byl také spoluzakladatelem Čs. myslivecké jednoty
a v letech 1927 až 1943 jejím předsedou. V r. 1939 odešel do důchodu.
Byl lesníkem a myslivcem širokého rozhledu a zkušeností,
člověkem výjimečně dobrého srdce, přítelem
studentů, milovníkem dobrého humoru, hudebně nadaný. Cítil se spíše lesnickým praktikem než velikým
vědcem. Těžiště jeho práce bylo v myslivosti.

Nejvýznamnější práce v tomto oboru jsou Bažantnictví
(1933), Malá myslivost (1934, 1948), Hodnocení loveckých trofejí spárkaté zvěře (1936), Rybářství (1935).
Pečoval o zvěř, myslivecké tradice a kázeň.
V ochraně lesů je známý hlavně Dykovou metodou
kontroly mnišky. Prosazoval biologickou ochranu lesů a kladl hlavní váhu na udržení hygieny porostů. Vycházel
z poznání, že seberadikálnější terapií není možné škůdce úplně vyhubit a že nejlepší profylaxí proti chorobám
stromů je příznivý zdravotní stav porostů.
Byl básníkem, milovníkem hudby i skladatelem.
Vytvořil proslulé a myslivci dodnes užívané Signály pro
lesnici B (1936) a v rozšířeném vydání Lovecké signály
pro lesnici B, slavnostní fanfáry pro lesní rohy F (1947).
Zhudebnil báseň Jaroslava Vrchlického Stromy, která je
zvěčněna na památníku Stromů v Arboretu Řícmanice.

Pro školní statek bylo významné jeho působení
ve Správním výboru podniku, jehož byl členem.
Hodnocení této činnosti snad nejlépe vystihuje citát
prof. Josefa Konšela (1941): Školní statek se nevymkl z řízení vysokoškolským profesorům, přišlým
vesměs po dlouhé správní praxi lesnické. Tehdy jsme
poznali Dykův silný odpor proti snahám byrokratickým, tehdy občas vytryskl jeho nehlučný, ale přiléhavý vtip;
myslím, že v živých debatách nejednou pohasl jeho čibuček. Zavedl stálé kontroly škodlivého hmyzu i průzkumu jeho množivosti, pečoval o zvěř a mysliveckou
kázeň. Tu se tříbila pravidla honů, tu se zkoušely vábničky,
tu zněly lovecké signály, tu pracovaly důmyslné
lapačky mniškové. Zaleskl-li se občas statek i v očích pozorovatelů ze zahraničí, víme, že z dílny Dykovy zazářila k tomu nejedna hvězdička.
Sám prof. Antonín Dyk se ve svém rektorském
nástupním proslovu přiznal ke dvěma největším životním láskám: Dvě hvězdičky provázely společným
svitem prostinkou stezku mého života – lesnictví
a myslivost. Státi se lesníkem bylo mi samozřejmostí a představa lesníka byla odjakživa u mne nerozlučně spjata s kouzlem myslivosti (Dyk 1971).
Lesní studánka jako památník prof. Antonína Dyka byla odhalena na jubilejní exkurzi, která se konala v r. 1979 u příležitosti oslav 60 let vzniku Lesnické fakulty v Brně. Studánka byla záměrně vybudována
na bývalém polesí Jezírko. Jsou to místa, která velice miloval a kde také ulovil nejsilnějšího srnce, jehož trofej se stala základem bodového hodnocení loveckých
trofejí.
Místo pro stavbu památníku vyhledal profesor Vysoké školy veterinární v Brně, dnešní Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, prof. Václav Dyk, synovec prof. Antonína Dyka.

Památník navrhl Ivan Otruba, pozdější profesor Zahradnické fakulty MENDELU
v Lednici, bronzové desky navrhl akademický malíř Josef Kadula a odlil je Pavel Hriciov. Stavbu uskutečnil Státní statek v Brně – sadovnické středisko.
Na bronzových deskách je po levé straně notový
záznam loveckého signálu Lovu zdar! Na pravé straně
pak nápis:
PROF. ING. ANTONÍN DYK
PROFESOR OCHRANY LESŮ A MYSLIVOSTI
1871 – 1952
Jménem profesorovým bylo také pojmenováno
školkařské středisko u Habrůvky.
V r. 1999 u příležitosti oslav 80. výročí LDF inicioval ŠLP vydání CD nahrávky orchestrálních a zpívaných Dykových loveckých signálů a fanfár.