Patří mezi naše největší lesníky nejen pro lesnickou všestrannost a hloubku poznání, ale i pro své osobní vlastnosti. Byl svým nadáním a zaměřením
lesní technik, avšak ovládal i oblasti lesnické biologie a ekonomiky.
Po vystudování lesního inženýrství ve Vídni působil v letech 1887 až 1918 v bývalé Bukovině (převážně v dnešním Rumunsku) u Správy lesů a statků Bukovinského
Řecko-orientálního náboženského fondu, který měl celkovou rozlohu 266 000 ha. V době jeho příchodu tvořily tamní lesy souvislé rozsáhlé lesní komplexy pralesovitého charakteru s vysokými zásobami dříví, do té doby však zcela nepřístupné. Dříví se zpeněžovalo prodejem stojících porostů k vytěžení velkými soukromými podnikateli za spoluúčasti bank. Dříví v porostech se prodávalo za velmi nízkou cenu a zisky z prodeje vytěženého dřeva šly mimo lesní
hospodářství. Po návratu do vlasti po 1. světové válce se stává ředitelem Státních lesů a statků v Banské Bystrici a krátce nato, v r. 1921, byl jmenován generálním ředitelem československých Státních lesů a statků. Na základě mimořádných zkušeností získaných obhospodařováním rozsáhlých lesů Bukoviny se
ve funkci generálního ředitele zásadně postavil proti uzavírání dlouhodobých smluv s velkými akciovými společnostmi na prodej dříví nastojato k vytěžení
ve státních lesích, hlavně slovenských a podkarpatskoruských. Poukázal na nevýhodnost těchto smluv pro lesní hospodářství i pro stát. Přes vyvíjený tlak
na uzavření smluv, hlavně ze strany rezortních ministrů, ze svých zásad neustoupil a raději ze své funkce v r. 1923 odstoupil a přešel na VŠZ v Brně jako řádný
profesor lesní těžby a lesního průmyslu. Tam působil plných 10 let. Během té doby byl předsedou Správního výboru Školního lesního statku, což tehdy znamenalo, že byl prakticky jeho ředitelem. Ve své funkci výrazně přispěl k jeho vysoké odborné
úrovni a věhlasu. Funkci vykonával s nadšením, obětavostí a důsledností s využitím bohatých odborných i praktických zkušeností. Sám o své činnosti na školním statku píše: „Jako předseda Správního výboru, tedy co vedoucí ředitelství statku vysoké školy, stal jsem se tedy opět celým praktickým lesníkem, neboť
jsem byl lesu blíže než ve své dřívější funkci generálního ředitele Státních lesů a statků … Mohu říci, že má spolupráce na statku, v hřejivém prostředí Správního
výboru a lesního personálu, byla mi vždy čirou rozkoší.“
(Opletal 1951)
Po odchodu do důchodu počátkem roku 1934 se plně věnoval estetickým úpravám školního statku a budování Lesnického Slavína. I v této činnosti vytvořil
dílo mimořádného významu. Josef Opletal se proto rozhodl vyloučit těžební společnosti a převést postupně obhospodařování lesů do vlastní režie lesního podniku. Z toho důvodu se zaměřil na rozsáhlé zpřístupnění lesních porostů
a budování pil. Tak bylo v letech 1895 až 1910 postaveno za Opletalova působení 230 km lesních železnic, 510 km lesních silnic, 660 km svážnic, 3 100 km loveckých stezek a 210 km telefonních linek. Bylo vybudováno 35 pil a byla zavedena i impregnace dřeva. Zpřístupněním lesů bylo dosaženo decentralizace těžeb, byly zavedeny clonné seče a vyloučeny rozsáhlé holoseče. Josef Opletal věnoval pozornost i zpeněžování a distribuci dřevních hmot. Za jeho působení stouply výnosy z lesů jím obhospodařovaných od r. 1888 do r. 1910 sedmkrát.
V r. 1913 vrcholí Opletalovo dílo věnované zpřístupnění bukovinských pralesů vydáním spisu Lesní dopravnictví ve služebním obvodu c.k. ředitelství statků bukovinského Řecko-orientálního náboženského fondu v Černovicích. Zde podrobně a na základě projekční dokumentace popisuje postupy řešení zpřístupnění lesa. Vydáním spisu se stal uznávanou kapacitou v lesním dopravnictví evropského formátu. Celkový význam prof. Josefa Opletala charakterizuje prof. Bohumil Doležal slovy: „… plně sdílím přesvědčení prof. Haši, který označil Opletala jako „velmistra lesnického vědění a díla“. Neváhám přiznat, že považuji prof. Opletala za největšího našeho lesníka nejen pro jeho lesnickou všestrannost a hloubku poznání, nýbrž i pro jeho vlastnosti jako člověka. Prof. Opletal měl totiž štěstí mimořádného zdraví, dále spontánního vztahu k lesu a k lesnímu hospodářství, skvělé životní příležitosti stát se vynikající osobností a k tomu všemu nezdolnou pracovitost a vytrvalost spolu s vynikajícím smyslem pro povinnost a čestné jednání … Všude, kde zasáhl, zanechal po sobě promyšlené
a dokončené dílo. Byl sice svým nadáním a zaměřením lesním technikem, avšak ovládal dokonale i oblasti lesnické biologie a ekonomiky. Přitom dovedl svá stanoviska dokonale obhájit a setkal-li se s vyloženým neporozuměním, příp. s nečestným morálním a existenčním nátlakem, dovedl čestně z funkce odejít … Byl stejně výborným obchodníkem jako budovatelem lesních silnic a pil, jako autorem
estetického vybavení Školního lesního statku způsobem, kterým předstihl o 50 let svou dobu, jako organizátorem hospodaření i v těžkých podmínkách bukovinských pralesovitých lesních masivů, stejně jako ve vysoce intenzivním hospodářství Školního lesního statku.“ (Doležal in Doležal – Truhlář 1990). Jeho životním krédem byla slova: Píle a mravnost! Památník prof. Josefa Opletala byl odhalen 16. května 1959 při oslavách 40. výročí vzniku Lesnické fakulty v Brně. Byl postaven na lesním palouku pod vzrostlým smrkem v zatáčce okresní silnice Křtiny – Babice nad Svitavou, zvaném Babická točka. Na kamenném bloku ze slepence z Babího lomu je umístěna černá tabule s nápisem:
Ing. Dr. h.c.
JOSEF OPLETAL
1863 – 1953
1959
Kolem palouku jsou četné exoty, z nichž je pozoruhodná skupina smrků omorik (Picea omorika).