Liduška byla odložené dítě, které dne 22. 12. 1919 nalezl spisovatel Rudolf Těsnohlídek se svými přáteli Josefem Tesařem a Františkem Koudelkou v lesním údolí za bílovickou myslivnou. Atmosféru této události nám nejvýstižněji přiblíží výňatek ze soudničky Pod vánočním stromem, kterou napsal R. Těsnohlídek v Lidových novinách dne 9. listopadu 1920:
„Našli jsme ji loni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovických lesích. Šli jsme hledat vánoční stromek, maličkou drobnou jedličku pro dvě velké stárnoucí děti. Bylo pozdě. V dědině se již rozžíhala světla, protože se všady pilně uklízelo před svátky. Zapadli jsme do úvalu, jímž za letních nedělí procházejí tisíce výletníků. Nikdo tudy dnes nešel. Nikdo nepřicházel. Vracel se pouze hajný, jenž se pozdržel, opatřuje chvoj k betlému do kostela. Země byla umrzlá, slabý poprašek sněhu ji pokrýval, nikde nebylo stopy života. Hovor náš umlkl, neboť les v těchto navečerních hodinách je přísný, zamlklý a svatý jako hrob. Pracně vydrali jsme se po omrzlé zemi do půli stráně, kde bylo již rovněji, a kde bylo možno rázněji
vykročit, ale tu kroky nás tří zadržel pláč lesní. Bylo to několik vran, jež přeletěly krákorajíce výstrahu ostatním pod šerou chladnou oblohou a zapadly na protější
stráň zarůstající mýtiny do vysokých korun boří. Sletěly se, aby tu jako vždy čekaly smrt, jejich ponurý krákot byl vzlykem lesa nad hynoucí bytostí. Stanuli jsme
v lidské, nešetrné zvědavosti a tu zanesl k nám vítr slabý sten. Bylo to jako přelud, a poněvadž člověk má duši otupělou, vyšlapanou jako ty jeho cesty, byl by šel
dále, kdyby sten nebyl se ozval znovu. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem. Tak naříká vysoká, je-li smrtelně poraněna. Chtěli jsme jí zkrátit muka a zamířili jsme napříč sečí podrostem k domnělé srnčí. Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk, jehož koruna chýlí se bokem jako hlava pod starostmi a utrpením. Stál sám a sám nad sečí jako stráž, opodál dole jeden druh, druhý vysoko nad ním. Blížíce se k němu seznali jsme, že sten je slábnoucím pláčem dítěte. Strnuli jsme úlekem. Představili jsme si, jak tu stojí ve vetchých hadércích, v tenké sukničce, a čeká. Snad je tu matka postavila v závětří houštiny, aby počkalo, až nasbírá klestí, a ono bojí se tmy a nadcházející noci, a proto pláče, aby vzbudilo v ní soucit: snad šlo s většími sourozenci také pro stromek a zabloudilo jim a neví, kudy vyjít z lesa. „Oč jsi ubožejší než lesní zvěř, malá duše lidská“, říkali jsme si v duchu. A le když jsme rozhrnuli poslední větve porostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé tenké peřince, a nepatrná dolinka mezi tuhými kořeny byla mu kolébkou, jeslemi tohoto betléma. Malé tělíčko zmodralo již mrazem, ručky hrabaly sníh, a jehličí, neboť poprvé asi pokleklo a padlo zas celým tělíčkem na studenou matku zemi, čekajíc, že bude méně necitelnou než matka, jež je tu nechala. Volali jsme, ale odpovídal jen les hněvivou ozvěnou. Nikde na poprašku sněhu nekmitl se stín, nikoho zde nebylo. Zvedli jsme je a spěchali, abychom je vrátili životu. Dlouho, velice dlouho trvalo nám nějakých těch tři sta kroků k nejbližší cestě. Dítě přivinulo se do cizí náruče, sípavý dech a dušený tichý kašel ustával, oči se zavřely. Jako by usínalo navždycky.
Avšak u prvého jasného světla nad prahem myslivny, které zářilo pokojně a zlatě jak hvězda třem králům z legendy tmou, když jsme poodhrnuli cípek šátku,
zjevil se úsměv na rtech dítěte, ač oči byly zamčeny a ručky nehybné, ale úsměv ten byl sám v tu chvíli světlem tak mírným a nesmírně vděčným, že i duše naše vyjasnily se nepoznaným blahem. Bylo odčiněno zlo. Za několik okamžiků byl nalezenec v teple lidského domova, a když se dítě probralo z mrákot,
vidělo tolik laskavých, dobrých očí, že je nestačilo pozorovat v tichém údivu. Tak se naše Liduška podruhé narodila a dobří lidé už ji neopustili a byli mnozí, víc,
než jsme očekávali, kdož projevili zájem o její osud. Uzdravila se z těžké nemoci, rány na těle se zahojily a Liduška nalezla domov nový.
V čera stála před zdejším zemským soudem její vlastní matka, která ji zanechala v předvečer vánoc na odlehlém místě v lese. Marie Kosourová, šestadvacetiletá
služka z jedné vsi u Velkého Meziříčí, odpovídala se z žaloby pro zločin odložení dítěte. Přiznávala se ke své vině a hájila se tvrdíc, že k činu dohnala ji bída. V zoufalství zanesla dítě do lesa u Bílovic, doufajíc, že je tam někdo najde a ujme se ho. Vypravovala to tak, jako by opakovala dojímavou povídku pro prosté
čtenáře. Pozorovala prý, jak se blíží lidé, jak dítě bylo zachráněno, a obávajíc se, aby jí nebylo vráceno, rychle uprchla. Když potom seznala, že jsou jí úřady na stopě, přihlásila se sama. Byla z nepravdy usvědčena svědectvím a vyslechla s klidem rozsudek, kterým jí byl vyměřen trest pěti měsíců těžkého žaláře, zostřeného ve čtrnácti dnech tvrdým ložem. Po malé Lidušce se ani nezeptala“.
Liduška se narodila 8. července 1918 v Netíně u Velkého
Meziříčí. Otcem byl ruský zajatec, který se vrátil domů. Opuštěná Liduška byla léčena v brněnské dětské nemocnici na zápal plic. Ujali se jí bezdětní manželé
Polákovi z Brna. V r. 1938 se provdala za středoškolského profesora J. Chybíka a spolu se odstěhovali do Prahy. Vychovala čtyři děti a zemřela 9. ledna 1997.
V místech, kde byla nalezena, zbudoval bílovický Sokol v r. 1969 památník. Je jím vápencový kámen z nedalekých Skalek, opatřený deskou. Původní
pamětní bronzovou desku navrhla Božena Matalová
(Procházka 1988). Byl na ní nápis:
zde nalezli
22. 12. 1919
přátelé
r. těsnohlídek ,
F. koudelka ,
j. tesař
odložené dít ě.
na památku
této události
staví se u nás
vánoční stromy
republiky.
Bronzová deska byla v r. 1996 odcizena. Zásluhou obecního úřadu v Bílovicích nad Svitavou a učitele dr. Pavla Kováče byla pořízena nová deska, vyrobená z hliníkové slitiny, bronzem pouze pokovená. Text je původní, ale je psán drobnějšími písmeny. Při oslavě 80. výročí nalezení Lidušky se dne 20. prosince 1999 uskutečnilo odhalení nové desky. Slavnosti se účastnila předsedkyně Senátu Parlamentu České republiky Libuše Benešová.